Připravil jsem pro vás nepravidelnou sekci Téma, která se bude zabývat různými nesrovnalostmi, popřípadě záhadami rozhlednového světa. Pokud i vy máte nějaké nápady, které by tu mohly být rozvedeny, budu potěšen, když mi je pošlete na známou emailovou adresu.
Soustavné navštěvování rozhleden jako samostatných objektů je záležitost stále nová. Až do 90. let 20. století (pokud pomineme vzácné výjimky jako byl Jan Nouza při svém mapování historie českých rozhleden) to bylo věc nepoznaná. Rozhledny byly brány sice vždy jako perly krajiny i jednotlivých měst, ale stále spíše jako zpestření výletu či vycházky. Aby lidé jezdili po republice a navštěvovali rozhledny, to byla skutečně rarita. Jednak to nebylo zvykem a jednak neexistovalo souborné dílo, kde by byly rozhledny evidovány. Jediným zdrojem byly mapy, kde však vělká část rozhleden chyběla a naopak zde často byly uvedeni i rozhledny již zřícené.
Konec 90. let a dva zlomové momenty, za jejichž realizací stál především prof. Jan Nouza - pořád Rozhlédni se, člověče a následné vydání knihy Rozhledny Čech, Moravy a Slezska přinesl vznik nového typu turisty. Zrodil se Rozhlednář - člověk systematicky navštěvující rozhledny, často podrobně fotograficky dokumentující a každý výstup evidující. Neodvažuji se odhadovat, kolik takových lidí u nás je, ale myslím, že se příliš nespletu, když řeknu, že se jedná o řády stovek lidí. Každý návštěvník rozhleden však preferuje jiný způsob, jak se na rozhlednu dostat. Jak se tedy dnes rozhledny navštěvují?
Základní výbava rozhlednáře - mapa okolí, dalekohled, fotoaparát a zápisník s tužkou
Nejstarším a nejtradičnějším způsobem navštěvování rozhleden je přiblížení se do nejbližší zastávky nějakým prostředkem hromadné osobní dopravy. Častěji než autobus to bývá vlak - ať už kvůli větší romantice, která k cestování patří, většímu pohodlí či možnosti snáze přepravovat batohy. Ač už v dnešní přeautomobilizované době není tento způsob nejvyužívanější, stále má obrovské kouzlo. Pro rozhlednáře neexistuje moc krásnějších pocitů než si vychutnat výstup od úplných počátků. Ráno nasednout do vlaku, po nějaké době cesty vystoupit na malé zastávce a poprvé spatřit kopec a na něm nad stromy vykukující ochoz věže a pln odhodlání se vydat na cestu nahoru. Pocit při prvním objevení věže a následném výstupu je k nezaplacení...Tento způsob navštěvování rozhleden má bohužel však dvě, stále se rozšiřující trhliny. Prvním je čím dál tím horší dostupnost zastávek vlaky, protože současnou politikou krajů, které si spoje u dopravce objednávají, je prosazování vytížených tratí a ryhlíků, případně spojů Eurocity. Regionální vlaky a někdy i celé tratě jsou stále častěji omezovány a následně rušeny. Výstupy z malé zastávky na kopec s rozhlednou jsou tak stále vzácnější. Druhou trhlinou pak je velmi častá velká vzdálenost rozhleden od vlakových zastávek, která někdy přesahuje i deset kilometrů. Jako příklad jmenujme Bolfánek či Děčínský Sněžník. V takovém případě se výstup na jedinou rozhlednu stane výletem celodenním a rozhlednář rád při výpravě stihne alespoň dvě rozhledny za den. Na závěr této kapitolky snad jen přidám pár tipů na nejlepší a nejklasičtější rozhlednové výstupy z vlakových zastávek - Smrk z Bílého Potoka, Jedlová ze stejnojmenné zastávky, Kleť z Holubova, Alexandrovka z Adamova či Biskupská kupa ze Zlatých hor.
Nová rozhledna na Hořidlech je klasickou rozhlednou jako stvořenou pro návštěvu vlakem. Je snadno dostupná a viditelná hned po vystoupení z vlaku v Horních Řepčicích.
Když se rozmohlo navštěvování rozhleden, již poměrně brzo se rozmohlo i jejich "vyzobávání". Pojmem vyzobávání je myšleno nastartování auta a objetí desítek rozhleden třeba jen za dva dny. Tento způsob "navštěvování" rozhleden jen podporovalo zřízení odznaku Rozhledník, který dostávají "pokořitelé" (jak se často sami titují) rozhleden za návštěvu určitého počtu věží. Z podtónu, jakým to píši, jistě cítíte, co si o tomto způsobu navštěvování myslím. Sám jsem před několika lety navštívil poměrně dost rozhleden autem v rámci několika samostatných výprav. Jednalo se většinou okolo pěti rozhleden denně, takže nešlo o žádnou velkou honičku za účelem získání odznaku (Rozhledník tyto stránky vždy ignorovaly, zkrátka mi přijde nesmyslné dostávat odznaky za návštěvy rozhleden). Vždy jsem měl dost času si vychutnat výstup na rozhlednu i výhled z ní, přesto mi kvůli počtu navštívených rozhleden některé rozhledny splývají a dodnes v paměti nedovedu rozlišit vzpomínky mezi návštěvou Kastelu u Vrbic či Pasek u Proseče. Nemyslím si, že navštěvování rozhleden auty (pokud neporušíte zákaz vjezdu a necháte auto pod kopcem) je kategoricky špatné a naopak při velké odlehlosti kopce od stanic hromadné dopravy, může být užitečné. Přesto z vlastní zkušenosti vím, že je to způsob, který vám neumožní si tolik vychutnat výstup. Sice ušetříte pár kapek potu, ale možná to je právě ta esence, která dělá výstupy na rozhledny tak silnými zážitky.
K rozhledně na Kopanině u Olešnice jsme až nahoru dojeli autem a v hlavě mi dodnes mnohem víc než zážitek z výhledu zůstaly vzpomínky na obavu, jestli jsme náhodou nevjeli na zakázanou cestu. Tady je něco špatně...
Nejžhavějším novinkou (stejně jako v turistice obecně) v navštěvování rozhleden je cestování na kole. Svědčí o tom i nedávno již podruhé vydaná knížka Jiřího Štekla "Rájem rozhlednovým", jejíž výstižnou recenzi si můžete přečíst na webu Na kole.cz. V podstatě se jedná o plně ekologické a sportovní propojení předchozích dvou způsobů - tj. kol a fyzické námahy. S pomocí byciklu můžete navštívit hned několik rozhleden za den, příjemně se zapotit a ještě si připsat zajímavý sportovní výkon. Doba kolům přeje - vzniká jedna cyklostezka za druhou a na mnohých z nich jsou stavěny jako hlavní třešničky rozhledny. Zejména šumavské a jizerskohorské rozhledny jsou díky vhodným cestám pro cyklistické navštěvování jako stvořené. Těžko se u tohoto způsobu hledají zápory a pokud nějaké jsou, tak vychází přímo od lidí. Mluvím nejen o arogantním chování cyklistů, kteří si myslí, že jsou pány cest, často si navíc zkracují trasy nepovolenými cestami a pěší jim div nemusí uskakovat. Mluvím třeba i o oblékání cyklistů, kdy růžový trikot opravdu není nejvhodnějším oblečením na návštěvu starobylé rozhledny situované uprostřed lesů. Ale to už je spíše než fakt jen můj osobní názor...
Asfaltová cesta k rozhledně na Čiahdlech v Jizerských horách - neexistuje ideálnějšího prostředku pro její návštěvu než-li je kolo.
Rozhledny se pomalu stávají čím dál tím více společenskou záležitostí a jejich navštěvování pomalu začíná být předmětem diskusí (koneckonců tématu se se závěry velmi podobnými těm mým věnoval ve své knize i Jan Nouza). V tomto článku jsem se pokusil nejen nabídnout jejich přehled, ale i jmenovat klady i zápory. Ve vás jako čtenářích jistě během čtení vyrostly shodné i neshodné pocity. Podělte se tedy o své názory, či zkušenosti s jednotlivými způsoby navštěvování rozhleden.
Zrození turisty - rozhlednáře
Hromadná doprava + pěšo
Auto
Kolmo
Předcházející články
Bezručovy vyhlídky